Účast veřejnosti podle zákona o ekologické újmě
26.11.2008
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR přijala dne 22. dubna 2008 zákon o předcházení ekologické újmě a o její nápravě, který do českého právního řádu transponuje směrnici 2004/35/ES. Jde o významnou právní normu v ochraně životního prostředí, která do praxe převádí princip prevence a princip „znečišťovatel platí”. Zákon v současné podobě bohužel není v souladu s požadavky Evropských společenství. Stalo se tak pozměňovacími poslaneckými a senátorskými návrhy, které byly schváleny. Nakonec prošla „senátní verze” a zákon je nyní k podpisu u pana prezidenta.
V průběhu schvalování zákona vznikly dvě verze - poslanecká a senátorská. Obě jsou bohužel v rozporu s požadavky směrnice, každá ale v jiných bodech. Poslanecká verze odchylně upravoval znění § 12 odst. 4, které tak bylo v rozporu s článkem 8 odst. 4 směrnice. Ten požaduje, aby to byl provozovatel, kdo musí v rámci řízení prokázat splnění podmínek, pro které může být osvobozen od povinnosti škodu hradit. Tuto povinnost provozovatele explicitně obsahovaly všechny předešlé návrhy. Zároveň směrnice požaduje, aby ty emise nebo události, které způsobí škodu na životní prostředí, byly v povolení výslovně uvedeny („expressly authorized”). Nikoliv pouze aby byly „v souladu s podmínkami”, schválená česká úprava je tak mnohem širší a v případech obecných povolení, bez konkrétních podmínek, hrozí nebezpečí, že většina škod na životním prostředí bude v souladu s tímto povolením.
Druhým sporným ustanovení bylo vynětí státních podniků z finančního zabezpečení. Jedná se o bezdůvodné zvýhodnění státu, jeho složek a státních podniků oproti soukromým subjektům. I oni musí předcházet škodám a právě finanční zabezpečení je ideálním nástrojem pro prevenci. Právě pro prevenci je zcela zásadní, aby si provozovatelé potenciálně nebezpečných činností uvědomili a zhodnotili svá rizika. Většinou ani netuší, jaké škody mohou svou činností na ŽP způsobit. Pojistná smlouva má z hlediska ochrany životního prostředí rovněž podstatný vedlejší efekt. Pojišťovny jistě budou před uzavřením smluv nutit provozovatele k ekologickým auditům, které povedou ke snížení rizika havárií. Navíc se modernější, bezpečnější a čistší technologie provozovatelům vyplatí, protože díky nižším rizikům vzniku ekologické újmy bude nižší i částka pojistného. Směrnice ponechává otázku finančního zabezpečení na státech samotných.
Senátorská verze, která se stala i konečnou verzí, tato pochybení odstranila. V průběhu projednávání ale byl předložen návrh, který eliminuje reálnou možnost kontroly ze strany veřejnosti nad dodržováním zákona. (Srovnej ustanovení § 8 odst. 2, který v Poslanecké verzi zní: „Žádost … mohou podat: osoby dotčené ekologickou újmou nebo osoby, u nichž je takové dotčení pravděpodobné, nebo občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti.” V Senátní verzi občanská sdružení zcela o tuto možnost přišla. „Žádost … mohou podat fyzické a právnické osoby, které jsou ekologickou újmou dotčeny nebo u nichž je takové dotčení pravděpodobné.”) Právě občané v místech svých bydlišť nejrychleji odhalí hrozící nebo již vzniklou škodu na životním prostředí. Bez jejich spoluúčasti nebude smysl zákona naplněn.
