home | English | www.zelenykruh.cz | www.hraozemi.cz
Přeskočit navigaci
Oficiální stránka Aarhuské úmluvy v České republice

Vaše dotazy

Odeslat nový dotaz






FAQ

Obsah

Jak se může veřejnost zapojit do procesu posuzování vlivů staveb a dalších záměrů na životní prostředí - tzv. EIA?

Stavby a záměry s významnějšími dopady na životní prostředí musí projít procedurou posuzování jejich vlivů na životní prostředí (tzv. EIA - environmental impact assessment). Veřejnost má ze zákona možnost zapojit se do tohoto procesu. V něm může kromě důležitých informací o rozsahu a vlivu plánované činnosti na lidské zdraví a životní prostředí vyjádřit své připomínky k posuzovanému záměru. Základem procesu EIA je zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.

Investor stavby nebo činnosti, která je uvedena v příloze I. k zákonu, musí svůj záměr oznámit úřadu a předložit materiál, který obsahuje základní údaje. Informace o konkrétních záměrech a důležité údaje o nich naleznete na internetových stránkách MŽP (http://www.ceu.cz/eia/is/). V této databázi podle klíčových slov snadno naleznete konkrétní záměr, ke kterému byste se chtěli vyjádřit nebo o něm alespoň získat určité informace. Anebo zjistíte, zda se ve vaší obci náhodou nějaká investice s dopady na životní prostředí nechystá.

Ve lhůtě 20 dnů od oznámení záměru se každý může seznámit s předloženými podklady a podat k záměru písemné vyjádření. Příslušný úřad (MŽP nebo krajský úřad) rozhodne, v jakém rozsahu je investor povinen předložit podrobnou dokumentaci. K té se může po jejím zveřejnění opět každý vyjádřit, a to ve lhůtě 30 dní. Příslušný úřad pak dokumentaci se všemi vyjádřeními zašle odborně způsobilé osobě, která vypracuje posudek, hodnotící kvalitu a úplnost dokumentace. I k posudku se každý může vyjádřit ve lhůtě 30 dnů. Pokud bylo k dokumentaci nebo posudku uplatněno jakékoli nesouhlasné vyjádření (ze strany veřejnosti, obcí nebo dotčených orgánů), musí se konat veřejné projednání posudku. Na něm je veřejnost seznámena s obsahem posudku a dokumentace a může zde rovněž vyjádřit své připomínky.

Na závěr celého procesu vydá příslušný úřad stanovisko. Stanovisko není závazným rozhodnutím o záměru, má podobu odborného doporučení pro následná povolovací řízení. Bez stanoviska však nelze vydat žádné rozhodnutí, které by směřovalo k uskutečnění záměru (např. územní rozhodnutí, stavební rozhodnutí, povolení k těžbě).

Kromě staveb a činností vyjmenovaných v Příloze I. k zákonu se posuzování vlivů na životní prostředí provádí také u tzv. koncepcí. Těmi jsou územní plány, strategie, politiky, plány, nebo programy orgánů veřejné správy, které stanoví rámec pro budoucí záměry. Veřejnost se posuzování těchto koncepcí může účastnit stejným způsobem.

(vyšlo v KRASCI, autorem je Michal Bernard, EPS.)

Jaké jsou povinnosti obcí a krajů při nakládání s obecním a krajským majetkem?

Právní předpisy stanoví obcím a krajům určité povinnosti při nakládání s jejich majetkem. Řada z nich je zakotvena v zákoně o obcích č. 128/2000 Sb., a v zákoně o krajích č. 129/2000 Sb., oba ve znění pozdějších předpisů. Zákony stanoví poměrně přísné postupy pro převody obecních a krajských majetků na jiné subjekty. V dnešním článku chci seznámit veřejnost a představitele územních samospráv s některými významnými povinnostmi, na které se občas pozapomíná. Důsledkem pak může být žaloba pro nezákonný převod majetku, která může skončit neplatností smluvního převodu.

Prvním závažným problémem při nakládání s majetkem obce (kraje) je určení orgánu, který je oprávněn o tom kterém majetkoprávním úkonu obce (kraje) rozhodnout. Zákon o obcích (resp. zákon o krajích) přesně stanoví, který orgán je oprávněn v konkrétním případě rozhodnout. O převodu (úplatném na základě kupní nebo směnné smlouvy i bezúplatném na základě smlouvy darovací) nemovitých věcí, bytů a nebytových prostorů z majetku obce (kraje) je vyhrazeno rozhodovat zastupitelstvu obce (kraje) - viz ustanovení § 85 písm. a) zákona o obcích a ustanovení § 36 písm. a) zákona o krajích. O úplatném převodu věcí movitých rozhoduje zásadně rada obce (kraje) - viz ustanovení § 102 odst. 3 zákona o obcích a ustanovení § 59 odst. 2 písm. e) zákona o krajích. Obecní (krajská) rada může rozhodování o těchto záležitostech svěřit starostovi (resp. hejtmanovi), popř. obecnímu (krajskému) úřadu. O poskytování věcných a peněžitých darů v hodnotě nad 20.000 Kč (u krajů nad 100.000 Kč) jedné fyzické nebo právnické osobě v jednom kalendářním roce je vyhrazeno rozhodovat zastupitelstvu obce (kraje) - viz ustanovení § 85 písm b) zákona o obcích a ustanovení § 36 písm. b) zákona o krajích. O poskytování věcných a peněžitých darů v nižší hodnotě jedné fyzické nebo právnické osobě v jednom kalendářním roce rozhoduje obecní (krajská) rada - viz ustanovení § 102 odst. 3 zákona o obcích a ustanovení § 59 odst. 2 písm. e) zákona o krajích. Náležité určení orgánu, který má v konkrétní věci rozhodnout, je poměrně podstatné. V případě nerespektování této povinnosti je smlouva, na základě které k převodu došlo, absolutně neplatná - viz ustanovení § 41 odst. 2 zákona o obcích a ustanovení § 23 odst. 2 zákona o krajích.

Povinnost nakládat s majetkem účelně
Klíčovou povinností obcí a krajů je povinnost využívat majetek účelně a hospodárně v souladu se zájmy a úkoly obce (kraje) vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Tato povinnost se vztahuje na jakýkoliv majetek, který je ve vlastnictví územně samosprávného celku, včetně majetku nehmotného (průmyslové a duševní vlastnictví). Obce a kraje tedy nemohou svůj majetek využívat libovolně, jsou vázány zákonným požadavkem na účelnost a hospodárnost tohoto využívání a požadavkem, aby se takové využívání dělo s cílem plnit jim zákonem svě¬řené úkoly a činnosti. Na základě této povinnosti musí obce (kraje) činit všechny kroky, aby svým jednáním nepoškozovaly svůj majetek, jakož i (neodůvodněně) nesnižovaly jeho rozsah a hodnotu.

Povinnost zařídit veřejnou soutěž
Ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích (resp. ustanovení § 18 odst. 1 zákona o krajích) zakotvuje významnou povinnost pro nakládání s obecním (krajským) majetkem. '' Podle těchto ustanovení "Záměr obce (kraje) prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej anebo poskytnout jako výpůjčku obec (kraj) zveřejní po dobu nejméně 15 (30) dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce (kraje) vyvěšením na úřední desce, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky"''. Účelem tohoto ustanovení je zabezpečit transparentní převod nemovitého majetku obce (kraje) na jiné osoby a tím jeho účelné a hospodárné využití. K tomu může vést jen výběr nejvýhodnější nabídky ve veřejné soutěži otevřené všem potenciálním zájemcům. Podstatné je, že daná povinnost se vztahuje na všechny zmíněné typy nakládání s nemovitým majetkem obce (kraje). Převod majetku bez zajištění veřejné soutěže otevřené všem potenciálním zájemcům fakticky vylučuje možnost, aby pro realizaci záměru na využití konkrétního majetku uspěli ostatní zájemci, kteří by předložíli své (možná lepší) nabídky. Podstatné je, že každý takový převod, ke kterému dojde v rozporu s touto povinností, je ze zákona neplatný.

(vyšlo v KRASCI, autorem je Michal Bernard, EPS.)

Co je to Integrovaný Registr Znečišťování - IRZ?

Integrovaný Registr Znečišťování (IRZ) je databází údajů o emisích a přenosech vybraných znečišťujících látek, které jsou ohlašovány za jednotlivé provozovny uživatelů registrovaných látek (tj. za znečišťovatele). Zřídilo a spravuje ho Ministerstvo životního prostředí ČR a provozuje CENIA - česká informační agentura životního prostředí. Tento nástroj funguje rovněž na úrovni EU a Česká republika ho zavedla jako jeden ze závazků, které po ní z členství vyplývají.

IRZ poskytuje široké veřejnosti rozsáhlé informace o emisích a přenosech ohlašovaných látek, které jsou zcela jasně spojena s konkrétním podnikem a vypouštěnou látkou. Tvorbou veřejně přístupného informačního systému o životním prostředí Česká republika posílila implementaci Aarhuské úmluvy zejména její požadavek na kvalitu a dostupnost informací o životním prostředí v uživatelsky přátelských formách. Také závazek vyplývající z podpisu Protokolu o registrech úniků a přenosů znečišťujících látek.

Integrovaný registr znečišťování byl založen zákonem č. 76/2002 Sb. o integrované prevenci a omezování znečištění a integrovaném registru znečišťování (Hlava III zákona) a konkrétně ho upravuje nařízení vlády č. 368/2003 Sb. o integrovaném registru znečišťování. Údaje požadované pro ohlašování do integrovaného registru znečišťování jsou stanoveny v příloze č. 4 k nařízení. více o IRZ

Jaký je rozdíl mezi konzultativní a plnoprávnou účastí veřejnosti na rozhodování?

Jedná se o dva základní modely účasti veřejnosti. U první, tzv. "konzultativní účasti", jde v podstatě o možnost (právo) většinou libovolného počtu subjektů - teoreticky každého - seznámit se s informacemi o daném rozhodovacím procesu, obracet se na příslušné úřady s dotazy, podněty, připomínkami atd., případně účastnit se veřejného projednání určitého záměru nebo koncepce. Smyslem je veřejnost informovat, zjistit její názory a podněty, případně rozptýlit její obavy apod. Typickými příklady jsou procesy pořizování územních plánů obcí či posuzování vlivů na životní prostředí. Veřejnost dostane prostor pro vyslovení svých názorů v ranné fázi záměru nebo koncepce. Předpokladem účinnosti tohoto modelu ale je, aby měl příslušný orgán o aktivní účast veřejnosti i zájem a nepojal celý proces čistě formálně (např.se nezabýval připomínkami a podněty). Veřejnost vnáší do rozhodování nové a zaroveň nezaujaté pohledy a je žádoucí se s nimi seznámit a zohlednit je. O tom jak lépe zapojit občany do procesů posuzování vlivů na životní prostředí (EIA/SEA) se dozvíte více z textů přednášek ze seminářů, které se tímto tématem zabývaly.

Druhý model lze označit termínem "účast plnoprávná". Jde zjednodušeně řečeno o takovou formu účasti, která v sobě zahrnuje veškerá práva, jež jsou typická pro účast konzultativní, ale zároveň i možnosti se těchto práv účinně domáhat, pokud nejsou respektována. Kromě toho se plnoprávná účast vyznačuje i možností domáhat se přezkumu konečného rozhodnutí příslušného orgánu - a to jednak v rámci systému státní správy samotné (orgánem instančně nadřízeným), ale především soudem, tedy nezávislým subjektem stojícím mimo soustavu výkonné moci (veřejné správy). V České republice je plnoprávná účast na rozhodování ve věcech životního prostředí upravena zejména v zákoně o ochraně přírody a krajiny (zákon č. 114/1992 Sb.) , zákoně o vodách (zákon č. 254/2001 Sb.) či zákoně o integrované prevenci znečištění (zákon č. 76/2002 Sb.).

Plnoprávná účast veřejnosti má současně výrazný demokratický význam. Pokud budou mít lidé možnost účastnit se správy veřejných věcí efektivně, zvyšuje se jejich identifikace se státem a s jeho institucemi a to i v případě, kdy po spravedlivě vedeném procesu jejich názor neuspěje. Dále pak je možné zmínit důležitý protikorupční efekt. Je vhodné, aby se povolovacího procesu účastnil subjekt, který není na věci přímo ekonomicky nebo majetkově zainteresován.

Zpracované s využitím textu Mgr. Vítězslava Dohnala z Ekologického právního servisu

Kdo se rozumí pod pojmem "dotčená veřejnost"?

Tento pojem do našeho právního řádu zavedla Aarhuská úmluva a v našich vnitrostátních předpisech zatím definován není. Čl. 2 odst. 5 Úmluvy říká, že "dotčená veřejnost je ''veřejnost, která je -nebo může být -ovlivněna environmentálním rozhodováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem, pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zájem."''

Dotčené veřejnosti Aarhuská úmluva svěřuje procesní práva nad rámec práv svěřených veřejnosti tj. všem (každá PO i FO), a to pokud má ''dostatečný důvod (čl. 9 odst. 2) i právo na soudní nebo jiný nezávislý přezkum, po stránce hmotné i procesní, zákonností jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti, které se vyskytnou v řízeních, kterých má právo se účastnit se a dávat k nim svoje stanoviska a připomínky na základě čl. 6 Úmluvy ale i jiných relevantních ustanovení Úmluvy.'' Rozdíl je v tom, že zatímco dle článku 6 má právo na účast na rozhodování každý, jen dotčená veřejnost se může účinně domáhat spravedlnosti, když bylo toto její právo porušeno příp., když nesouhlasí s úředním postupem předcházejícím vydání konečného rozhodnutí nebo rozhodnutím ve věci samé.

Čl. 9 dále v odstavci 3 stanoví, že ''"osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, musí mít přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejich vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí."''

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 7. 2006 ve věci změny územního plánu Prahy v souvislosti s novou letovou dráhou letiště Ruzyně judikoval, že "je nesporné, že vlastník pozemku, na kterém má určitá stavba být postavena a který proto může být v extrémním případě též vyvlastněn, je dotčenou veřejností podle Aarhuské úmluvy." NSS však dále zcela jasně pod dotčenou veřejnost zařadil také všechny subjekty, které budou přímo zasaženy imisemi z činností provozovaných v dané stavbě, protože "…jejich zájem na ochraně jejich vlastnictví a zdravém životním prostředí je více než dostatečný".

Při projednávání územního plánu obce jsem narazil na problém, na které informace mám jako občan ze zákona právo - můžete to stručně vysvětlit?

Pokud se někdo chce angažovat v ochraně životního prostředí, je prvním a nezbytným předpokladem dostatek informací. Má-li se občan rozhodnout, zda se zapojí do projednávání územního plánu obce, do rozhodování o výstavbě dálnice nebo bude protestovat proti záměru vykácet příměstský lesík, musí se především o těchto záležitostech dozvědět a získat co nejvíce konkrétních údajů. Každý má právo na získání informací od orgánů veřejné správy, které požadovanou informaci mají k dispozici, pokud její poskytnutí výslovně nevylučuje zákon.

Ústavní právo na informace je provedeno dvěma zákony - zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a zákonem č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Existence dvou zákonů a jejich odlišná úprava může činit určité obtíže. Pro rozlišení, podle kterého z obou zákonů postupovat, je důležitý § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., který definuje, co se rozumí informacemi o životním prostředí. Pokud informace, kterou požadujete, má znaky této poměrně široké definice (v podstatě vše, co se věcně týká životního prostředí), budete postupovat podle tohoto zákona. To je vhodné do žádosti uvést. Stejně tak je možné ponechat na úřadu, aby sám zvolil, podle kterého zákona se má postupovat.

Požadované informace poskytují úřady na základě žádosti. Tu lze podat ústně, písemně, telefonicky či elektronicky. Vždy lze doporučit písemnou formu. Podání je vhodné označit jako "žádost o informace", určit konkrétně a jasně, o které informace má žadatel zájem a jakým způsobem mu mají být doručeny (písemně na uvedenou adresu nebo elektronicky). Lhůta k vyřízení žádosti o informace je 15 dnů od doručení, v případě žádosti podle zákona č. 123/1998 Sb. 30 dnů. Zákony výslovně stanoví důvody, na jejichž základě může být žádost o zpřístupnění informaci odepřena. Jedná se zejména o utajované informace, obchodní tajemství, duševní vlastnictví a osobní údaje. Důvody, pro které je možno poskytnutí informací odepřít, jsou uvedeny v § 7 až 11 zákona č. 106/1999 Sb. a § 8 zákona č. 123/1998 Sb.

Pokud vám úřad z nějakého důvodu odmítne informace vydat, musí o tom vydat správní rozhodnutí. Proti rozhodnutí o odepření zpřístupnění informace se můžete odvolat ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení. V případě, že oslovený úřad ve lhůtě pro vyřízení žádosti vůbec nereaguje (je nečinný), můžete proti jeho postupu podat stížnost a v případě žádosti o informace podle zákona č. 123/1998 Sb. odvolání proti tzv. fiktivnímu rozhodnutí. Pokud odvolací orgán nevyhověl námitkám, je možné podat správní žalobu ke krajskému soudu. Podrobnosti o právu na informace naleznete na webových stránkách Otevřené společnosti, o.p.s., jejichž součástí je i elektronická poradna.

'' Michal Bernard, EPS''

Jak se mohu bránit investorskému záměru, který podle mne poškodí životní prostředí?

Nejúčinnějším způsobem, jak může občan ovlivnit investiční záměr, který by vedl k poškození životního prostředí, je stát se účastníkem jeho povolovacích řízení. Tímto způsobem lze nejen korigovat míru poškození životního prostředí daným záměrem, ale lze i zabránit jeho realizaci. K uskutečnění investičního záměru potřebuje investor získat řadu povolení a souhlasů. Téměř vždy se bude jednat o územní a stavební povolení, podle charakteru záměru se bude dále jednat o podkladová rozhodnutí, souhlasy a stanoviska dotčených orgánů státní správy. Např. povolení vodoprávního orgánu (nakládání s vodami), orgánu ochrany zdraví (hluk), orgánu ochrany přírody a krajiny (kácení dřevin rostoucích mimo les, zásah do významného krajinného prvku, zásah do krajinného rázu, výjimka z ochrany zvláště chráněných druhů), orgánu ochrany ovzduší (prach, vypouštění škodlivých látek), orgánu ochrany zemědělského půdního fondu (vynětí pozemku ze ZPF), orgánu ochrany lesa (vynětí pozemku z plnění funkce lesa) atd.

Většina těchto povolení a souhlasů je vydávána ve správních řízeních, jejichž účastníkem se všemi právy se mohou stát i osoby dotčené záměrem a zástupci veřejnosti. Pokud okruh účastníků konkrétního řízení není stanoven právním předpisem, v jehož režimu se řízení vede, pak se použije ustanovení správního řádu (ustanovení §§ 27 a 28 nového správního řádu - č. 500/2004 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2006.).

Zvláštním případem je občanské sdružení, které se na základě ustanovení § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, může účastnit všech správních řízení, při kterých mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny.

Jak se může občan bránit před nadměrným hlukem?

Hluk je možné definovat jako zvuk, který člověka poškozuje, ruší anebo obtěžuje. Odborné studie prokazují, že hluk představuje v současnosti jeden z nejvýznamnějších zdrojů obtěžování lidského života, a v mnoha případech i bezprostřední riziko pro lidské zdraví. V prvé řadě jde o přímé poškozování sluchových orgánů, prokázány jsou však i vlivy na kardiovaskulární a imunitní systém a vlivy na zdraví a psychickou pohodu v důsledku rušení a nedostatku spánku.

Jako "dlouhodobě nesnesitelná" bývá uváděna hodnota 65 dB. Počet obyvatel zemí Evropské unie vystavených této zátěži se v roce 2000 odhadoval na 100 miliónů. Převládajícím zdrojem hlukové zátěže je přitom jednoznačně automobilová doprava, a to přibližně ze 60 %.

Platné právní nástroje

Právní úprava ochrany před hlukem je zakotvena v ustanoveních §30 až 34 zákona č. 258/ 2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a v nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Základním právním nástrojem ochrany před hlukem je stanovení hlukových limitů - nejvyšších přípustných hodnot hluku. Ty se stanovují pro chráněné vnitřní prostory staveb, chráněné venkovní prostory staveb a chráněný venkovní prostor. V případě překročení hlukových limitů má krajská hygienická stanice (KHS) pravomoc provoz zdroje hluku pozastavit. Namísto toho, KHS obvykle zahájí řízení o povolení dalšího provozu "nadlimitního" zdroje hluku. Žadatel musí prokázat, že příslušný limit nelze "z vážných důvodů" dodržet a že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru. Řízení o povolení nadlimitního hluku se bohužel nemohou účastnit obtěžovaní občané. Těm tedy nezbývá nic jiného, než podávat podněty na příslušné úřady, především krajskou hygienickou stanici či obecní úřad. KHS vydá časově omezené povolení, ve kterém by měly být zakotven časový harmonogram provedení protihlukových opatření a plán kontrol.

Jak se postupovat v případě nepřiměřeného obtěžování hlukem

První věc, kterou je vhodné učinit, pokud selže snaha o nápravu přímo u toho, kdo nás hlukem obtěžuje, je zjištění právní situace. To se týká všech různých provozů, které produkují hluk. Zda je jeho činnost v souladu s územním plánem, zda má stavební povolení a kolaudační rozhodnutí a zda případně existují nějaké omezující podmínky pro provoz, které se hluku týkají. Poté je vhodné kontaktovat písemně krajskou hygienickou stanici se stížností a podnětem, aby její pracovníci přijeli hluk změřit a zjistit, zda je nadlimitní či nikoliv. Pokud KHS odmítá měření provést, lze doporučit stížnost na její postup k Ministerstvu zdravotnictví. Pokud ani to nepomůže, pak nezbývá než zajistit si měření hluku na vlastní náklady u autorizované společnosti, která se tím zabývá. Takové měření však může znamenat nutnost sáhnout hluboko do kapsy. Pokud se z provedeného měření zjistí, že hluk překračuje nejvyšší přípustné hodnoty, musí KHS začít jednat, jak uvedeno výše.

Sousedská žaloba

Pokud předchozí postup nevede ke kýženému snížení hlukového zatížení, právní předpisy poskytují ještě jednu možnost, jak se nadlimitnímu hluku bránit. Jedná se o tzv. sousedskou žalobu podle §127 občanského zákoníku. Tu může podat vlastník pozemku, který se domnívá, že je nad míru přiměřenou poměrům obtěžován hlukem nebo vibracemi. Soud na základě této žaloby může nařídit vlastníkovi, aby se obtěžování či ohrožování práv žalobce zdržel. Výhodou tohoto postupu je, že o žalobě rozhodují nezávislé soudní orgány, které posuzují, zda je rušivý hluk "nepřiměřený poměrům". Nevýhodou pak je riziko, které spočívá v nákladech řízení v případě neúspěchu ve věci žaloby, a samozřejmě větší složitost soudního řízení.

Obecně závazné vyhlášky obcí

Specifickou oblast právní úpravy ochrany před hlukem představuje možnost obcí regulovat provoz (některých) zdrojů hluku prostřednictvím obecně závazných vyhlášek, vydávaných v samostatné působnosti. Podle §10 zákona o obcích mohou obce vydávat vyhlášky k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. Takovou vyhláškou lze mimo jiné stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s ochranou zdraví, lze vykonávat pouze na místech a v čase k tomu obecně závaznou vyhláškou určených, případně na kterých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány. Dále lze vyhláškou upravit závazné podmínky k zajištění veřejného pořádku pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték. V praxi jsou nejčastěji obcemi vydávány takové vyhlášky, které omezují dobu konání veřejných hudebních produkcí, tanečních zábav a podobných akcí.

Od minulé neděle (10.9.2006) občané Odolené Vody pociťují silný zápach, jako zkažená vajíčka. Tento týden má hodně lidí silné alergické reakce, záněty spojivek, potíže s dýcháním, nevolnosti, také ztráty vědomí a vyskytují se zápaly plic u dětí!

Může se jednat o působení imisí v ovzduší; vycházím z toho, že se asi bude jednat minimálně o střední zdroj znečišťování ovzduší. Kompetenci v ochraně ovzduší má v tomto případě Česká inspekce životního prostředí - ta by měla přešetřit co se děje. Jestliže došlo k havárii, měl by ji provozovatel zdroje nahlásit právě Inspekci (viz § 11 odst.1 písm.k) zákona č.86/2002 Sb. o ochraně ovzduší). Také se můžete zeptat krajského úřadu, jestli má nahlášenu nějakou havárii, a jestli ano, který provozovatel, co uniklo a jak to řeší (kraj i provozovatel).
Dále - jestli by se daly ony vlivy na zdraví obyvatel nějak zdokumentovat (tj. lidé by byli ochotni jít svědčit, že měli potíže a tvrdit, že to bylo způsobeno z ovzduší v souvislosti s tím zápachem, pak by se dalo uvažovat o trestním oznámení (ten, u koho dojde k havárii má určité informační povinnosti právě kvůli ochraně zdraví viz § 11 odst.1 písm.k) zákona č. 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší, jestliže je nesplní a nebo jestli nepodnikne opatření k nápravě, ohrožuje okolí, za což může být stíhán). K tomu by bylo potřeba, aby ti, kteří měli nějaké zdravotní problém v souvislosti s tímto zápachem (únikem škodlivých látek), zašli za lékařem, nechali se vyšetřit a vyžádali si zprávu s popisem zdravotních problémů s tím, že jsou reakcí na uvedené znečištění ovzduší.
Rozhodně je potřeba co nejdříve obejít spoluobčany a vyptat se na zdravotní problémy, kdy, kde a co cítili ve vzduchu. Podstatné je vědět, co se děje, pak se proti tomu dá bránit, je nutné se ihned obrátit na Inspekci s požadavkem na odstranění závadného stavu a dotazovat se, co o tom Inspekce (nebo kraj) ví. Úniky látek do ovzduší nelze schovávat za "obchodní tajemství" (viz § 8 odst.4 a odst.9 zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí) Poskytnutí této informace proto nelze odmítnout s odkazem na obchodní tajemství.
Odpověděl: Pavel Černohous, Ateliér pro životní prostředí, Praha.

Vyhledávání

Tyto stránky vznikají ve spolupráci Ministerstva životního prostředí a Zeleného kruhu.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.