home | English | www.zelenykruh.cz | www.hraozemi.cz
Přeskočit navigaci
Oficiální stránka Aarhuské úmluvy v České republice

I. Právo na informace

Prvním pilířem Aarhuské úmluvy a prvním jejím oprávněním je právo na informace. V českém právním řádu je upraveno celkem dvěma zákony:

  • zákonem o právu na informace o životním prostředí (č. 123/1998 Sb.)
  • zákonem o svobodném přístupu k informacím (č. 106/ 1999 Sb.)

přičemž zákon č. 106/1999 Sb. se použije podpůrně v případech, které zákon č. 123/1998 Sb. neřeší. Dva zákony ale bohužel neznamenají dvakrát lepší úpravu, nezbytné dělení úpravy většinou přináší spíše další problémy.

Právo na informace také upravuje Listina základních práv a svobod, a to na dvou místech:

Jednak jako základní politické právo – právo na informace v čl. 17:

  • odst. 1: Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
  • odst. 5: Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Jednak jako jedno z práv hospodářských, sociálních a kulturních v čl. 35:

  • odst. 2: Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

Jakým způsobem získat informace?

  • Dotaz občana vůči úřadu
  • Samostatná informační a publikační činnost úřadů

Co jsou informace o životním prostředí?

Pomocí specializovaného zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí se můžete ptát na jakoukoliv informaci týkající se stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, kterou úřady disponují. Za informace o životním prostředí, resp. o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, se podle definice uvedené v § 2 písm. a) zákona považují informace v písemné, obrazové nebo zvukové formě, na nosičích výpočetní techniky nebo v jiné technicky proveditelné formě, jež vypovídají zejména o:

1. stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu,

2. připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu životního prostředí, a informace o opatřeních, jež podnikají úřady odpovědné za ochranu životního prostředí nebo jiné osoby při předcházení nebo nápravě poškození životního prostředí,

3. stavu vody, ovzduší, půdy, živých organismů a ekosystémů, dále informace o vlivech činností na životní prostředí, o látkách, hluku a záření do životního prostředí emitovaných a o důsledcích těchto emisí,

4. využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní prostředí a rovněž údaje nezbytné pro vyhodnocování příčin a důsledků tohoto využívání a jeho vlivů na živé organismy a společnost,

5. vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní prostředí,

6. správních řízeních ve věcech životního prostředí, posuzování vlivů na životní prostředí, peticích a stížnostech v těchto věcech a jejich vyřízení a rovněž informace obsažené v písemnostech týkajících se zvláště chráněných součástí přírody a dalších součástí životního prostředí chráněných podle zvláštních předpisů,

7. ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování ve věcech životního prostředí, pokud byly pořízeny z veřejných prostředků,

8. mezinárodních, státních, regionálních a místních strategiích a programech, akčních plánech apod., jichž se Česká republika účastní, a zprávách o jejich plnění,

9. mezinárodních závazcích týkajících se životního prostředí a o plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána,

10. zdrojích informací o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

Které informace Vám mohou být odepřeny?

Za prvé se může jednat o případ, kdy úřad Vámi požadovanou informaci mít nebude, protože tato informace bude v působnosti jiného úřadu. V takovém případě Vám musí nejpozději do 15 dnů ode dne obdržení žádosti sdělit, že požadovanou informaci nemůže z tohoto důvodu poskytnout. Pokud je to možné, sdělí Vám zároveň, u kterého úřadu je třeba žádost správně podat (§ 4 zákona).

Dále může jít o případ, kdy se požadovaná informace bude týkat některých výjimek, uvedených v zákoně. Jde zejména o státní tajemství, ochranu osobních údajů, obchodní tajemství nebo ochranu duševního vlastnictví (přesný výčet viz § 8 zákona).

O odmítnutí vás úřad musí informovat nejpozději do 30 (viz § 9 zákona). Odmítnutí poskytnutí informace se děje formou správního rozhodnutí.

V případě, že úřad ve stanovené lhůtě neposkytl informace ani nevydal rozhodnutí o odepření informace, má se za to, že rozhodl poskytnutí informace odepřít. Tato právní domněnka znamená, že nečinnost úřadu, tj. neposkytnutí informace ani nevydání rozhodnutí o jejím odepření ve stanovené lhůtě, bude mít stejnou váhu jako rozhodnutí o odepření poskytnutí informace.

Proti odmítnutí se můžete odvolat u úřadu, který je nadřízeným úřadu, který rozhodoval, popř. opomněl rozhodnout (viz § 14 zákona).

Na koho se obrátit se žádostí o informace?

Ptát se můžete jakéhokoliv orgánu státní správy či orgánu územní samosprávy, který plní úkoly v ochraně životního prostředí; zejména orgány státní správy ochrany ovzduší, vodohospodářské orgány, orgány ochrany přírody, orgány státní správy v odpadovém hospodářství, orgány státní správy lesů a orgány ochrany zemědělského půdního fondu, jakož i organizací, které byly těmito orgány zřízeny, jsou jimi řízeny nebo jsou jimi pověřeny výkonem určité činnosti (přesnější výčet povinných orgánů a právnických osob uveden v § 2 písm. b) zákona).

Příklady orgánů, kterých je možné se ptát, jsou např. Ministerstvo životního prostředí, Povodí Vltavy, Česká inspekce životního prostředí, Agentura ochrany přírody a krajiny, správy chráněných krajinných oblastí a národních parků, Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, krajské úřady, orgány obcí, Magistrát hlavního města Prahy, atd.

Jak o informace požádat?

O informace můžete žádat jakoukoliv formou: písemně, ústně, telefonickým dotazem, e-mailem (viz § 3 zákona). V žádosti o informaci si také můžete sami navrhnout formu či způsob zpřístupnění informace.

Za jak dlouho dostanete odpověď?

Úřad by měl odpovědět pokud možno ihned - bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne obdržení žádosti (viz § 7 zákona). Tato lhůta může být prodloužena maximálně na 60 dnů (viz § 7 zákona). Pokud však jde o informaci, která už byla zveřejněna, může Vás úřad odkázat na zdroj této informace, tj. sdělit údaje umožňující její vyhledání a získání (viz § 5 zákona).

Kolik stojí poskytnutí informací?

Poskytnutí informací je v zásadě bezplatné (§ 10 zákona). Jediné co můžete hradit, jsou náklady na pořízení kopií, CD, DVD, poštovné. Naopak o hrazení nákladů na vyhledání informací požádání být nesmíte.

Samostatná publikační a informační činnost úřadů

V řadě případů ale platí, že se ptát nemusíte, protože úřad danou informaci už někde zveřejnil. Kde můžete takto zveřejněné informace hledat?

Zvláštním případem informování jsou údaje, které se musí povinně objevit na obalech výrobků. Ve vztahu k občanské společnosti je užitečné vědět o existenci ekoznaček - například značka Ekologicky šetrný výrobek, kterou uděluje MŽP či Produkt ekologického zemědělství, kterou uděluje Ministerstvo zemědělství.

Pro šíření informací o ŽP v naléhavých případech existují speciální postupy, které jsou upraveny v několika zákonech. Pro včasné varování občanů obce využívají zasílání zpráv SMS, vysílání regionálních elektronických médií či další způsoby.

Od 1. listopadu 2007 by na základě novelizovaných legislativních pravidel vlády měly být zveřejňovány také návrhy připravovaných zákonů na portálu veřejné správy a pro legislativu připravovanou MŽP na portálu ministerstva . Obecně závazné právní předpisy a ratifikované mezinárodní smlouvy jsou publikovány ve Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Co se týče resortních či krajských plánů, politik a dalších relevantních dokumentů, praxe zveřejňování se liší u různých institucí a není předepsána žádným závazným předpisem. S nemálo strategickými dokumenty se tak veřejnost seznámí až v rámci posuzování vlivů na životní prostředí (SEA).

II. Účast veřejnosti v řízení

Aarhuská úmluva zaručuje veřejnosti právo účastnit se rozhodovacích procesů v oblasti životního prostředí. Tyto procesy ale nijak blíže neupravuje. Její požadavky se týkají pouze účasti veřejnosti, která musí být především účinná, což ale neznamená, že by veřejnost měla právo dané případy sama rozhodovat.

Práva veřejnosti při účasti v řízení jsou následující:

  • právo účastnit se vyjmenovaných řízení,
  • právo být informován o určitém okruhu informací z řízení, a to přiměřeně, včas a účinně (včetně podkladových materiálů k rozhodnutí a výsledného rozhodnutí),
  • právo na dostatečnou lhůtu na přípravu na jednotlivé fáze řízení,
  • právo účastnit se již v rané fázi řízení, kdy jsou ještě všechny možnosti otevřené,
  • právo podávat připomínky,
  • právo na řádné vypořádání připomínek veřejnosti ve výsledném rozhodnutí.

Účast veřejnosti v řízení Aarhuská úmluva dělí na:

  • účast na rozhodování o specifických činnostech,
  • účast veřejnosti při tvorbě plánů, programů a politik týkajících se životního prostředí,
  • účast veřejnosti na přípravě prováděcích předpisů a obecně použitelných právně závazných normativních nástrojů.

Specifické činnosti

Rozhodování o specifických činnostech je nejčastější a stále i nejtypičtější oblastí účasti veřejnosti. V praxi jde o rozhodování o konkrétních činnostech s potenciálně významným vlivem na životní prostředí, jako je např. rozhodování o navrženém umístění budov, výstavbě a činnosti velkých zařízení či o povolování produktů pro trh.

Postupy v této oblasti ovlivňují nové právní předpisy – správní řád, stavební zákon nebo zákon o ochraně přírody a krajiny.

Kdo se může účastnit řízení rozhodujících o specifických činnostech?

V českém právním systému lze stále vysledovat dva druhy účasti veřejnosti:

Každý má možnost podávat připomínky v těchto řízeních:

  • v územních řízeních nebo v řízeních o vydání regulačního plánu (zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon)
  • v procesech EIA (zákon č.100/2001 Sb., zákon EIA),
  • při projednávání bezpečnostních programů a havarijních plánů (zákon č. 353/1999 Sb., o prevenci závažných havárií),
  • v řízeních týkajících se povolení k jednotlivým formám nakládání s GMO (zákon č.78/2004 Sb., o GMO).

Pouze občanské sdružení (nikoliv dotčená veřejnost) se může stát účastníkem v těchto řízeních:

  • na základě § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se občanská sdružení (občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny) mohou účastnit řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany a přírody chráněné tímto zákonem. Na tomto základě se občanská sdružení mohou účastnit i územního řízení. Ve stavebním řízení však již přímo v zákoně podmínky pro účast občanských sdružení (na základě § 70 zák. č. 114/1992 Sb.) zakotveny nejsou.
  • na základě § 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v platném znění („místně příslušná jednotka občanského sdružení nebo obecně prospěšné společnosti, jejímž předmětem činnosti je ochrana veřejných zájmů chráněných podle zvláštních právních předpisů”).
  • v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci („občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, zaměstnavatelské svazy nebo hospodářské komory, jejichž předmětem činnosti je prosazování a ochrana profesních zájmů nebo veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů”).
  • ve správních řízeních vedených podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách („občanské sdružení, jehož cílem je podle jeho stanov ochrana životního prostředí”).

Neorganizovaná veřejnost – jednotlivé fyzické osoby, obce, atd. - se v těchto řízením může stát účastníkem dvěma způsoby: buď je o přímo rozhodováno o jejich právech nebo povinnostech (například žádají o výjimku pro nějakou aktivitu v chráněném území), nebo mohou být rozhodnutím dotčeni ve svých právech a povinnostech (například sousedé v územním a stavebním řízení).

Plány, programy a politiky

Účast veřejnosti při tvorbě plánů, programů a politik týkajících se životního prostředí je upravena méně precizně, ale okruh oprávnění veřejnosti zůstává stejný. Celková úprava je jen mnohem flexibilnější při hledání vhodného způsobu zapojení veřejnosti.

První skupinou dokumentů jsou plány a programy, které se týkají životního prostředí. Tyto plány a programy zahrnují množství činností v široké škále odvětví a na všech vládních úrovních – například plány o využití území a jeho rozvoji, plánování v dopravě, cestovním ruchu, energetice, průmyslu, vodohospodářství, zdravotnictví a hygieně, stejně jako vládní dotace nebo akční plány.

Typickým příkladem účasti veřejnosti na přípravě plánů a programů je její účast v územním plánování. Stavební zákon odlišuje dvě formy účasti veřejnosti – možnost podávat připomínky a možnost podávat námitky. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Právo podávat připomínky má široká veřejnost, tedy každý. Znamená to možnost vyjádřit se k jednotlivým dokumentům připravovaným v různých fázích územního plánování. Námitka je ve své podstatě „kvalifikovanou” připomínkou, kterou může podat dotčený vlastník nebo tzv. zástupce veřejnosti. Zástupce veřejnosti je fyzická nebo právnická osoba zmocněná k podání připomínek skupinou osob, které uplatňují v řízení stejná vyjádření. Rozhodnutí o námitce musí být součástí vydaného územního plánu. Proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat a v případě neuspokojení podat žalobu k správnímu soudu. Jedná se tedy o formalizovaný proces s možností obrany.

Předpisy

Připomínkování zákonů, nařízení a vyhlášek ošetřují nově upravená Legislativní pravidla vlády, která vedle povinných připomínkových míst (ústřední orgány státní správy a další instituce) upravují i jiná připomínková místa (tedy veřejnost).

Návrh právního předpisu se zveřejňuje na Portálu veřejné správy, který je veřejně přístupný.

Všem připomínkovým místům, včetně veřejnosti, je stanovena základní lhůta k připomínkování 15 pracovních dnů (resp. 20 u návrhů zákonů). Tuto lhůtu může dále prodloužit předkladatel návrhu.

Připomínky bohužel ale musí splňovat poměrně náročné formální požadavky, je nutné je konkretizovat a odůvodnit. Pokud požadujete přímo nahradit text návrhu, musíte zároveň uvést Vámi navrhované nové znění.

Připomínky podstatné povahy mohou podávat pouze orgány veřejné správy. Pouze připomínky podstatné povahy, kterým nebylo vyhověno, musí být uvedeny v předkládací zprávě k návrhu právního předpisu s odůvodněním, proč jim nebylo vyhověno. Projednávat připomínky s veřejností nejsou předkladatelé povinni, nicméně mohou tak učinit z vlastní iniciativy.

Veřejnost je také důležitou součástí hodnocení dopadů regulace – RIA (Regulatory Impact Assessment). Toto hodnocení je povinnou součástí všech nově předkládaných předpisů a jeho smyslem je vést diskuzi o potřebě a možných způsobech regulace před jejím přijetím. Veřejnost v tomto procesu hraje důležitou roli svým odborným hlasem (více viz: Návrh postupu zavedení metodiky pro zapojování veřejnosti do přípravy vládních dokumentů, www.ria.mvcr.cz).

Vedle výše popsaných postupů zveřejňování Ministerstvo životního prostředí samostatně vytvořilo na svých webových stránkách sekci Připravovaná legislativa, kam umísťuje všechny návrhy právních předpisů ve své působnosti, včetně průvodních dokumentů a informací o stavu projednání.

MŽP také vede na základě své vnitřní směrnice (č. 3/2001) seznam fakultativních připomínkových míst, mezi které patří také některé expertní ekologické organizace. Tato připomínková místa jsou obesílána návrhy zákonů a vyhlášek v rámci vnějších připomínkových řízení.

III. Přístup k právní ochraně

Přístup k právní ochraně ve věcech životního prostředí znamená možnost napadat správní akty či opomenutí správních úřadů i soukromých osob u nezávislého a nestranného orgánu. Aarhuská úmluva toto oprávnění dále dělí na tři oblasti:

  • soudní ochranu přístupu k informacím,
  • soudní ochranu účasti veřejnosti
  • a soudní ochranu životního prostředí „obecně”.

Orgány, před kterými je možné rozhodnutí takto napadat, jsou v ČR pouze soudy. Žádné zvláštní orgány (např. tribunály pouze pro oblast životního prostředí) nejsou zákonem zřízeny. Proto je pojem přístupu k právní ochraně zaměňován i s pojmem přístupu k soudům.

Základním předpisem upravujícím přístup k soudům je soudní řád správní.

Kdo může žalovat?

Možnost napadnout rozhodnutí a požadovat jeho přezkum (tzv. aktivní žalobní legitimaci podle správního řádu soudního) mají tyto subjekty:

  • všichni, jejichž práva byla v předchozím řízení dotčena nebo porušena,
  • nejvyšší státní zástupce je legitimován k podání žaloby, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem (a veřejnost má možnost podávat k takovému jednání podněty),
  • žalobu může podat také každý, komu toto oprávnění výslovně svěřuje zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu (takovýto zvláštní zákon ale neexistuje a Aarhuská úmluva není považována za mezinárodní smlouvu spadající pod toto ustanovení).

Přístup ke spravedlnosti v právu na informace (čl. 9 odst. 1 Aarhuské úmluvy) je z hlediska právního rámce zajištěn – každý má právo obrátit se v této věci na soud. V praxi se často vyskytují nedostatky z důvodů dlouhých lhůt a rozhodování o oprávněnosti odepření informací, nikoliv o nařízení poskytnutí informace, což celý proces ještě více prodlužuje.

Dalším z důvodů přístupu k soudům je podle Aarhuské úmluvy nezákonnost rozhodnutí, jiných aktů nebo nečinnosti, ke kterým došlo v rozhodování o specifických činnostech (čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy). Právo na přezkum má ale v této věci pouze dotčená veřejnost, která však stále není v české legislativě definována. Soudního přezkumu se navíc domáhají především občanská sdružení (účastnící se předchozích povolovacích řízení na základě složkových předpisů), jimž je však odepíráno hmotné právo na příznivé životní prostředí, a tedy i právo na přezkum rozhodnutí po stránce hmotné správnosti. Přezkum rozhodnutí z procesního hlediska tak celý proces ještě více komplikuje.

Třetí oblast – článek 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy je jakousi generální klauzulí, která zakládá veřejnosti právo na soudní přezkum nezákonných rozhodnutí o životním prostředí – tedy případy, které nejsou předmětem předchozích odstavců. Tento článek není v českém právním řádu nijak transponován.

Tento článek tedy není do českého právního řádu transponován, není mu přiznáván přímý účinek a české soudy se spíše vyhýbají povinnosti vykládat vnitrostátní právo konformně s AÚ. Za této situace nezbývá než uzavřít, že implementace čl. 9 odst. 3 do českého právního řádu je zcela nedostatečná, pokud už ne žádná.

Díky problematickému výkladu a aplikace přiznávání odkladného účinku nebo předběžného opatření v souvislosti s žalobami občanských sdružení jsou spíše nenaplněny i požadavky článku 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy – tedy čestné, spravedlivé a hlavně včasné projednání žalob dotčené veřejnosti (včetně rozumných nákladů na řízení).

Přiznání předběžného opatření i odkladného účinku je totiž pro občanská sdružení téměř nemožné. Soudy vesměs návrhy na odklad vykonatelnosti odmítají s odkazem na koncept, podle nějž může napadené rozhodnutí zasáhnout pouze do procesních práv občanských sdružení. Proto mu „z povahy věci” nemůže vzniknout nenahraditelná újma. Navíc soudy nemají pro rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku stanovenu žádnou konkrétní lhůtu.

Při výše popsané situaci tak dochází k případům, kdy soudy ruší nezákonná rozhodnutí, např. v územním nebo stavebním řízení, na základě žalob občanských sdružení až po několika letech. Stavba je proto již dávno postavená. K následnému nařízení jejich odstranění v praxi většinou (s odkazem na ochranu dobré víry investora) nedochází.